I když je Pražírna docela na ráně, jen několik desítek kroků od důležitého uzlu pražské hromadné dopravy, stanice I. P. Pavlova, dlouho jsem se neodhodlal do ní zajít. Snad právě proto, že je na takhle frekventovaném místě, a že zvenku působí poměrně nenápadně. A její logo navíc první pohled připomíná parní lokomotivu, byť jde samozřejmě o stroj na pražení kávy.

Nenecháte-li se jako já zmást prvním pohledem, už ve dveřích poznáte, že jste neprohloupili. Přivítá vás nezaměnitelná a velmi intenzivní vůně kávy. Ta se totiž mele a připravuje za barem hned vedle vchodu. Také první pohled do Pražírny klame, vidět je několik schůdků a jen malá část velmi členitého prostoru, ve kterém se kavárna rozprostírá. Ten se mi mimochodem svou kombinací cihel a dřeva velmi zamlouvá, byť je v suterénu, a tedy bez oken. A přestože se do Pražírny pohodlně vejde odhadem nejméně padesát hostů, musel jsem se tentokrát i se svým doprovodem usadit u baru. A tak jsem měl alespoň možnost vyptávat se obsluhy, a protože jsem měl zrovna štěstí, také majitelky podniku.

Dnes večer jsou v nabídce čtyři druhy kávy, které je možné také zakoupit s sebou. Baristé je samozřejmě na požádání namelou podle toho, jak budete kávu doma připravovat. I tady jsem ale byl při svém hledání kvalitní kávy pražené na italský, francouzský, případně španělský způsob zklamán. „My si kávu pražíme tak, aby chutnala nám samotným,“ vysvětluje majitelka Pražírny. „Silně pražená nám prostě moc nejede.“ Podobný náhled ostatně mají ve většině menších pražíren a nelze s ním nesouhlasit. Nakonec si směs vyberu „po čichu“ a zklamán rozhodně nejsem, Brazil Serra das Tres Barras je na rozdíl od ostatních tří očichaných směsí (ty mají spíše ovocné vůně) cítit po oříšcích a karamelu. A také po nich chutná, i když ovocné tóny v ní cítím také. Většina hostů si tu prý však objednává jen kávu a nezajímají se, kterou směs jim obsluha vybere, což je pro dotyčné určitě škoda.

S postupujícím večerem přecházím z kávy na pivo, to se mimochodem nepravidelně mění, vždy je ale z malého poctivě vařícího pivovaru (na kvalitu sortimentu se tu obecně hodně dbá), a protože se Pražírna postupně vyprazdňuje, mám příležitost dál vyzvídat. Třeba kdy bych se mohl zastavit, abych viděl pražící stroj, který je dominantou zadní poloviny kavárny, v akci. A jsem nemile překvapen – stroj už není v provozu. Ne snad vinou poruchy, ale z moci úřední. Po návštěvě hygieny úředníci Pražírně zakázali pražit kávu v době, kdy je podnik otevřený pro hosty. A protože poptávka po kávě z Pražírny postupně narostla, druhou pražičku umístili do domku za Prahou a z této je už jen působivá dekorace. Ptám se také na cupping, ale ten v poslední době v Pražírně nedělají.

Mezitím kavárnu opouští také dnešní oslavenkyně – jedna ze zadních částí kavárny byla vyhrazena pro její n-té narozeniny. Věk dámy není vhodné zmiňovat, prozradím jen, že už je babičkou. „Bydlím tady kousek a občas si zajdu na kafe a na dortík. Není to tu nejlevnější, ale člověk si občas musí trochu vyhodit z kopýtka, ne?“ uculuje se. Přiznává sice, že jinak na kávu a její přípravu příliš nehledí, ale jedním dechem dodává: „Prostě mi to tady chutná, tak. A bývá tu narváno, tak asi nechutná jenom mně.“

Baristky samozřejmě přikyvují, někdy jsou tu až čtyři. Nejživěji tu podle nich bývá ve všední dny dopoledne, kdy sem lidé opravdu přicházejí na kávu, případně na snídani. Zatímco večerní hosté často vysedávají u piva nebo vína dlouhé hodiny, ti dopolední se rychle obměňují. To už se loučí poslední větší skupinka, česky mluvící cizinci, kteří si rovnou zamlouvají stůl na příští týden. Vypadají trošku jako kroužek češtiny pro cizince. Turisté jako takoví sem ale příliš nechodí. Možná je, stejně jako mě kdysi, odrazuje pohled zvenku.